Stará se někdo o duševní zdraví zemědělců, kteří čelí obrovskému tlaku tržní ekonomiky, spekulacím s půdou, nízkým výkupním cenám, zadlužení, nejistotě odbytu, samotě, genderové nerovnosti a změně klimatu? Přečtěte si přepis článku od Tomáše Uhnáka, odborníka na téma potravinové politiky a našeho externího spolupracovníka, na jedinečné téma z magazínu Kapitál.
Asi nebudu přehánět, když budu tvrdit, že zemědělci stojí na okraji zájmu společnosti. Přesto jsou jedni z nejvýznamnějších aktérů zajišťujících přežití společnosti. A to hned na několika úrovních. Kromě toho, že poskytují společnosti potraviny, udržují ekosystémové služby. Jinými slovy, jsou správci krajiny. Pro představu, jak významnou oblast zemědělci spravují: v České republice obhospodařují na 4 205 000 hektarů půdy, což představuje téměř 54 % celkové rozlohy ČR, samotná orná půda zabírá 37,5 % rozlohy.1 Na Slovensku je celková výměra zemědělské půdy 2 379 101 ha, což je 48,5 % celkové rozlohy SK.2 V obou zemích tak mají zemědělci v pomyslné správě kolem poloviny území rozlohy států. Jsou to právě zemědělci, kteří naprosto zásadním způsobem ovlivňují čistotu vody, schopnost půdy zadržet dešťovou vodu, utváření mikroklimatu, přispívají k jímání atmosférického uhlíku do půdy a snižují tak antropogenní emise skleníkových plynů. Nejde tedy jen o produkci potravin šetrných ke zdraví spotřebitelů a přírody. Zemědělci, kteří tuto péči vykonávají, si zaslouží pozornost a být také opečováváni, protože pokud kolabují zemědělci, tak kolabuje ekosystém a v důsledku toho celé společnosti. Ostatně, dějinných příkladů je mnoho. Pečuje však někdo o ně? Podle mnoha indicií tomu tak úplně není. Zemědělci po celém světě čelí mnoha tlakům a nejistotám, díky kterým se dostávají do mezních situací, často končících mentálním onemocněním a s tím spojeným rozhodnutím vzít si vlastní život.
Prekarizovaní zemědělci
Většina z nás ví o existenci zemědělců. Každý někdy slyšel o oněch mytických bytostech, pobývajících tam někde, v krajině. Jenže co o nich vlastně víme? Známe je? Víme, kde působí? Kdo je vlastně v kontaktu se zemědělci? Víme něco o jejich způsobu života, jejich starostech, trápeních, o jejich radostech? Přátelí se s nimi někdo? Jak je to s jejich vztahy? Jsou schopni najít si partnera nebo partnerku? Jakým tlakům čelí a jak je ventilují? Berou drogy nebo chodí na terapie? Jak se starají o svoje mentální a duševní zdraví? Mnoho otázek, na které, jak jsem zjistil, nikdo nedokáže přesvědčivě odpovědět. Přinejmenším ne v Čechách a na Slovensku. O podmínkách života zemědělců a jejich stabilitě nám toho z médií prosakuje velice málo. Přece jen však existuje jeden fenomén, který neunikl pozornosti zahraničních a domácích médií a lze jej použít jako indikátor stavu, ve kterém se zemědělci v mnoha zemích světa nacházejí. Zemědělci ve velkém páchají sebevraždy. Cílem tohoto textu bylo ověřit, zda je tomu tak i v České republice a na Slovensku a pokud ano, tak proč. Zajímalo mě také, zda se někdo zabývá mentálním zdraví zemědělců.
Ačkoliv zemědělci v evropě již netvoří konzistentní společenskou skupinu nebo samostatnou třídu, jak tomu bylo v minulosti, podle britského ekonoma Guye Standinga přesto třídy nezmizely, jen díky globalizaci došlo k fragmentaci třídních struktur.3 Standing rozlišuje pět hlavních současných sociálních struktur a zemědělci, právě kvůli diferencovanému socioekonomickému statusu nepochybně spadají do všech. Ať už se jedná o elitu, salariát, profitechniky (z angl. proficians, což je složenina „profesionála“ a „technika“), manuální pracovníky, nebo prekariát. Ačkoliv tedy existují obrovské ekonomické a statusové rozdíly mezi zemědělci a lidmi pracujícími v zemědělství, tak všechny skupiny spojuje habitus poslední ze skupin – nejistota, která na každou skupinu dopadá jiným způsobem.
Oběti nejistoty
Poprvé jsem se o téma sebevražd zemědělců zajímal v roce 2016, kdy jsem měl možnost diskutovat detaily indického kontextu sebevražd zemědělců s vědci a aktivisty Nityí Sambamurti a Sanjeevem Ghotgeovými v rozhovoru pro Sedmou generaci.4 Upozornili mě tehdy na to, že sebevraždy zemědělců jsou jedním z největších problémů, kterým Indie čelí. Proč tomu tak je? Nejčastěji je tento fenomén spojován s industriální transformací indického zemědělství pod hlavičkou tzv. zelené revoluce, která započala již v roce 1965. Na této proměně participovala indická vláda spolu s americkou nadnárodní agrochemickou korporací Monsanto, kterou v roce 2018 koupila německá chemicko-farmaceutická společnost Bayer. Monsanto tehdy hledalo odbyt pro výdobytky jejich výzkumu a genového inženýringu. Pokrok a modernita byly a jsou prezentovány novými agrotechnologiemi. Většinou se jedná o nově vyšlechtěná osiva, deklarovaná jako rezistentní proti suchu a škůdcům, která fungují pouze s danými pesticidy. Tato agrochemie však příliš často selhává jak kvůli klimatickým změnám, tak kvůli tvorbě rezistence u řady plevelů a škůdců. Slibované vysoké výnosy se tak nekonají, není co prodávat, a tak si zemědělci berou půjčky na živobytí, osiva (zejména se jedná o GMO bavlnu) a agrochemii. Dluhy tak narůstají, a jak vysvětlil Sanjeev Ghotge: „Když se zemědělci nepovede dost vypěstovat, zbývá mu jediné: zastavit svůj pozemek. Když o něj přijde, nemůže snést pomyšlení, že se rozloučí s půdou, která tolik generací živila jeho rodinu. A tak jde a zabije se.“5 Jak potvrdila studie z roku 2017, existuje přímá souvislost mezi zvýšeným počtem sebevražd zemědělců a klimatickou změnou, která přináší extrémy jak v podobě sucha, tak silných přívalových dešťů a má negativní efekt na úrodu a schopnost uživit se zemědělstvím.6 Tato studie dává do přímé souvislosti klimatickou změnu a 59 000 ukončených životů farmářů. Ačkoliv je těch motivací více, jen v roce 2019 spáchalo sebevraždu v Indii 42 480 zemědělců a námezdních pracovníků v zemědělství,7 což představuje nárůst o 6 % v porovnání s rokem 2018. Nejčastější formou sebevraždy je otrava pesticidy. Nejedná se však o žádnou novinku, tento fenomén je zřetelně přítomen od raných devadesátých let. Za tu dobu přišlo o život podle odhadů více než 300 000 farmářů, především mužů. Tyto odhady jsou však velice konzervativní, ve skutečnosti se jedná o mnohem vyšší číslo. Dopady zejména na děti farmářů jsou velké, protože si po smrti rodiče nemohou dovolit náklady na studium a je jim tak odepřeno. Nutno dodat, že právě kvůli zhoubném efektu „zelené revoluce“ indický stát Sikkim vyhlásil nezávislost na industriálním modelu zemědělství a agrochemii a stal se prvním státem na světě, jehož produkce potravin je postavena na 100% ekologickém zemědělství, jež se ukazuje nejen v akademické sféře, ale i v praxi místních zemědělců jako rezistentnější. Stát Sikkim se tak zařadil mezi téměř desítku dalších nejen indických států, které na ekologickém zemědělství staví svoji politiku produkce potravin, ochrany lidí a životního prostředí.
Ani náhodou se však nejedná o „exotický“ problém, také v evropském prostoru je zřetelný. Významným počinem v této oblasti byl výzkum Francouzské národní agentury pro veřejné zdraví (Santé publique France) z roku 2018, který zjistil, že ve Francii průměrně každý druhý den si vezme život jeden zemědělec. Sebevražednost mezi zemědělci ve Francii je o 20 % vyšší v porovnání se zbytkem společnosti, nejhůře jsou na tom muži ve věku 45–54 let, zejména menší chovatelé dobytka prodávající syrové mléko, u kterých je o 30 % vyšší sebevražednost.8 Dlouhodobé stagnující, či dokonce snižující se výkupní ceny potravin však pociťují snad všichni farmáři. Mezi nejčastějšími důvody sebevraždy je uváděno, že v zemědělství jsou již více než čtyři dekády jedny z nejnižších mezd v porovnání s jinými sektory a výkupní ceny mléka a dalších potravin často klesají pod výrobní náklady. K tomu lze přidat extrémní výkyvy počasí, osamělost, jakoukoliv nemoc nebo úraz, který paralyzuje chod farmy. Tyto důvody jsou ostatně společné nejen pro Evropu, ale i USA a zbytek světa.
Starám, staráš, staráme se
Poprvé jsem téma péče o mentální zdraví zemědělců zaznamenal v souvislosti se schválením Deklarace o právech rolníků9 (United Nations Declaration on the Rights of Peasants) v OSN v roce 2018. Tuto deklaraci připravilo největší sociální agri-potravinové hnutí dneška La Via Campesina, čítající přes dvě stě milionů členů po celém světě. V této deklaraci, která formuluje nové typy práv pro zemědělce, které by měly posílit jejich stabilitu a potravinovou suverenitu, je odstavec 23 – právo na fyzické a mentální zdraví. Podle tohoto práva, které by nyní měly státy integrovat do národních strategií, mají malí zemědělci „právo na užívání nejvyššího dosažitelného standardu fyzického a duševního zdraví. Mají také právo na přístup bez jakékoli diskriminace ke všem sociálním a zdravotním službám.“10 Státy sdružené v OSN, včetně České republiky a Slovenska, tak mají dále závazek „zajistit přístup ke zdravotnickým zařízením a zboží a službám ve venkovských oblastech na nediskriminačním základě, zejména pro skupiny ve zranitelných situacích, přístup k základním lékům, imunizaci proti závažným infekčním nemoci, reprodukčnímu zdraví, informacím týkajícím se hlavních zdravotních problémů ovlivňujících komunitu, včetně metody jejich prevence a kontroly, mateřské a péče o zdraví dětí a školení zdravotnických pracovníků, včetně vzdělávání v oblasti zdraví a lidských práv“.
Zatímco většina států zatím ignoruje tuto deklaraci, situace je na mnoha místech evropy a světa velice vážná a psychoterapeuti a výzkumníci, kteří se věnují problematice mentálního zdraví zemědělců, se počali rekrutovat i mezi samotnými zemědělci. To je příběh například ekologického zemědělce Olivera Dixona z Irska, který trpěl depresí a po absolvování léčby si doplnil vzdělání a na své farmě Ahena Organic Farm v Claremorris provozuje terapeutické centrum pro zemědělce.11 Pohnutá je třeba životní zkušenost Emmy Picton-Jones z Pemprokeshire ve Velké Británii, jejíž muž, zemědělec Daniel, si vzal život. Emma se rozhodla pomoct zemědělcům s jejich úzkostí a stresy a v roce 2006 založila nadaci na podporu mentálního zdraví zemědělců s názvem The DPJ Foundation.12 Součástí je i krizová linka, kam mohou zemědělci volat a svěřit se se svou úzkostí, stresem a nebo si jen tak popovídat, vzhledem k tomu, že velké množství zemědělců je dlouhodobě osamělých. Podobně ve Spojených státech amerických za poslední roky strmě stoupá počet zemědělců, kteří si vzali život. Tento trend také není nový, lze ho vysledovat přinejmenším od osmdesátých let, kdy proběhla jedna z nejhorších zemědělských krizí v USA. Kvůli obrovské nadprodukci zemědělských komodit padly ceny, obrovské množství farem tehdy zkrachovalo. Dnes není situace vůbec růžovější, u zemědělců v USA je dvojnásobná sebevražednost než u válečných veteránů. Jak se ukazuje, bojovat v zákopech tržního prostředí vyvolává větší deprese, úzkosti a paralýzu než traumata z války. Proto v USA dlouhodobě funguje a nově vzniká mnoho krizových kontaktních center a krizových linek pro zemědělce, existuje i síť psychologů fungujících na venkově pouze pro zemědělce. V centru pro kontrolu a prevenci nemocí definovali mentální zdraví, kterému se věnují i v souvislosti se zemědělci, jako „důležitou součást celkového zdraví a pohody. Duševní zdraví zahrnuje naši emocionální, psychologickou a sociální pohodu. Ovlivňuje to, jak myslíme, cítíme a jednáme. Pomáhá také určit, jak zvládáme stres, vztahujeme se k ostatním a děláme zdravá rozhodnutí.“
Co se ví o mentálním zdraví zemědělců?
Světový akademický výzkum a literatura se výzkumem sebevražd zemědělců a mentálního zdraví této skupiny poměrně hojně zabývají. Například ve Velké Británii představují sebevraždy zemědělců nejvyšší počet sebevražd v rámci profesních skupin. Tento fakt je podle výzkumu dán řadou specifických stresových faktorů z povolání, které ovlivňují ekonomické faktory a změna v zemědělské praxi. Zároveň duševní choroby zemědělců jsou v zemědělských komunitách ve Velké Británii silně stigmatizovány a nedostatečně pochopeny. Pokusy zemědělců o hledání zdravotních služeb jsou však limitovány geografickou izolací a nedostupností řady služeb.13 Jiný výzkum zjistil, že mezi britskými farmáři byly nejčastějšími neurotickými příznaky únava, podrážděnost a problémy se spánkem. Britští farmáři ve srovnání se zbytkem populace si častěji myslí, že život nemá cenu. Výzkum ale především ukázal, že je možné systematicky měřit duševní zdraví farmářů.14 Autoři metastudie z roku 2019 sestavili žebříček dopadů podle závěrů světové akademické literatury. Nejčastější reakcí na problémy, kterým farmáři po celém světě čelí, je stres. Hned druhou reakcí je sebevražda, těsně následována depresí. Mezi nejčastější projevy patří i úzkost.15 Farmáři ve Velké Británii ale příliš často nevyhledávají pomoc. Podle nich je duševní nemoc stigmatizující a raději ji skrývají, existuje také zavedená představa, že se o svých osobních záležitostech s jinými farmáři nebaví a odborná pomoc bývá nedostupná.
Je zřejmé, že téma sebevražd zemědělců, potažmo zkoumání a reflektování jejich mentálního zdraví, alespoň minimálně rezonuje ve světové akademické literatuře a v médiích. Ale věnuje se tomuto tématu někdo u nás? Oslovil jsem vedení více než dvou desítek psychiatrických nemocnic v Čechách a na Slovensku s dotazem, zda alespoň dílčím způsobem monitorují a reflektují problematiku duševního zdraví zemědělců a zda jsou zemědělci mezi jejich pacienty. Všechny odpovědi, které jsem dostal, říkaly jedno: tématu se nijak nevěnují. Zároveň ale potvrdily, že se mezi jejich pacienty zemědělci nacházejí. Primář jednoho z oddělení Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod, pan Horčičko, sdělil, že sice si žádné statistické soubory o zemědělcích nevedou, ale ze zkušenosti ví, že jednoznačně je u opravářů zemědělských strojů (jinými slovy traktoristů) vyšší než průměrný výskyt závislosti na alkoholu a jeho zneužívání. Pan Horčičko to ve zkratce vysvětluje tím, že tato skupina žije na vesnici a chodí do hospody, což je jediné jejich kulturní vyžití. Upozornil však na to, že mají přes 2 000 příjmů za rok a není možné v tom množství dohledat zemědělce, také proto, že se nevedou podrobné záznamy o práci nebo kvalifikaci pacientů. To potvrdili i vědečtí pracovníci z Národního ústavu duševního zdraví. Pan Csémy se nikdy nesetkal s tím, že by bylo někdy sledováno duševní zdraví některé specifické profesní skupiny. To potvrdil i jeho kolega pan Kasal a dodal, že primárních dat je v ČR poskrovnu, což je dáno také tím, že v listu o prohlídce zemřelého není kolonka zaměstnání, což by jim podstatně zlepšilo představu o stavu společnosti podle profesí. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že za poslední dostupný rok 2018 spáchalo sebevraždu celkem 1 352 osob. Kolik mezi nimi bylo zemědělců, případně kolik z nich se o to pokusilo, však není možné zjistit. Přesto mi pan Kasal poskytl dílčí indicii v podobě sledované kategorie úmyslné sebeotrávení pesticidy a expozice jejich působení, kde ve sledovaném období 2008–2018 bylo hospitalizováno 39 osob a 4 přišly o život. O tom, zda se jednalo o zemědělce, však můžeme pouze spekulovat, pravděpodobnost zde samozřejmě existuje. Poměrně významnou událostí je, že v červenci tohoto roku byl Radou Vlády ČR přijat Národní akční plán prevence sebevražd 2020–2030 (NAPPS).16 Jedná se o první strategický dokument svého druhu zabývající se problematikou sebevražd v ČR navazující na jeden z indikátorů Cílů udržitelného rozvoje OSN, kterým je snížení míry sebevražednosti do roku 2030 o třetinu ve srovnání s referenčním rokem 2015.17 Zmínku o monitoringu duševního zdraví zemědělců jsem sice v dokumentu nenašel, ale vzhledem k tomu, že NAPPS zmiňuje validaci dat o sebevraždách, tak snad budou k dispozici přesnější způsoby sběru vypovídajících dat ohledně sebepoškozování nejen u zemědělců, ale i u dalších profesí.
Nejvýznamnější data, v tuto chvíli možná jediná skutečně dostupná a aspoň trochu vypovídající, poskytla paní Daňková z Oddělení mezinárodních vztahů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR. Upozornila mě na to, že data o profesní příslušnosti se sice neúplně, ale přece jen sbírala do roku 2012. Ve své vlastní studii například uvádí, že v České republice byl v „letech 1994–2001 nejvyšší počet sebevražd na 100 000 osob mezi pomocnými a nekvalifikovanými dělníky, dělníky v zemědělství a lesnictví a pracovníky ve službách u mužů, u žen to byly nižší administrativní pracovnice, pomocné a nekvalifikované dělnice a řemeslnice a kvalifikované dělnice.“18 Jak se tento trend vyvíjel od roku 2001 dodnes, však nevíme a nejspíš to už ani nikdy nezjistíme.
Ani v rámci slovenských institucí jsem nepochodil. Ředitel Psychiatrickej liečebne Samuela Bluma v Plešivci, pan Džodla, pouze zopakoval, že nemají způsob zpětného zjišťování profese pacientů.
Vzhledem k absenci primárních dat nelze dělat velké závěry, jedno je však jasné. Zemědělství patří do skupiny profesí, které bývají vystaveny velké psychické a mentální zátěži, která mívá vyústění do života s úzkostí a depresí a rozhodnutí ukončit svůj život. Zároveň se po celou dobu práce na tomto textu nemohu ubránit dotěrné myšlence, jak strašně málo toho víme. Jak o půdě, tak o těch, kteří se o ni starají. Také je zcela zřejmé, že je nutná systémová transformace. Nasazení armády psychologů na venkov mezi zemědělce sice může pomoct ulevit od nejhoršího, dlouhodobě ale nevyřeší jádro jejich úzkostí. Tržní tlaky, spekulace a nízké výkupní ceny, zadlužení, nejistota odbytu, samota, genderové nerovnosti a změna klimatu – to vše a mnohem víc drtí ty, na jejichž stabilitě závisí společnost celého světa. Právě zajištění důstojných životních podmínek a mentální pohody zemědělců je jeden z dalších důvodů, proč bychom se měli snažit o formulaci a participaci na alternativních modelech potravinových systémů, které jsou na těchto aspektech postaveny.
Autor článku: Tomáš Uhnák – analytik politiky potravinových systémů
Zdroj: https://kapital-noviny.sk/zemedelci-v-depresi/
Reportáž vychádza v rámci projektu Angažovaný Kapitál, ktorý je podporený z programu ACF – Slovakia a financovaný z Finančného mechanizmu EHP 2014 – 2021. Správcom programu je Nadácia Ekopolis v partnerstve s Nadáciou otvorenej spoločnosti Bratislava a Karpatskou nadáciou.