Celých 6 měsíců pracovala naše zahraniční dobrovolnice Dóra v našem prostoru Kuchyňka v rámci Evropských sborů solidarity – stala se průvodkyní v lesní školce i pravou rukou zahradníka Ondry. A my vám s ní přinášíme rozhovor, ve kterém se s námi podělila o své zkušenosti a zážitky, jenž ji práce v AMPI i život v České republice přinesly.
Jaká byla tvá motivace odjet dobrovolničit do zahraničí v rámci ESC (Evropský sbor solidarity)? A v čem osobně tě oslovil zrovna náš projekt Urban farming and educational challenges?
Myslím, že kterékoliv dobrovolnické projekty jsou skvělou příležitostí, jak poznat život v jiných zemích a vyzkoušet si práci v oboru, který nás zajímá. To už jsou samo o sobě dva pádné faktory, proč se do něčeho takového pustit. A projekt, na kterém pracuji, jsem si vybrala proto, že souvisí s mým studijním oborem – ochrana přírody a životního prostředí.
Taky jsem opravdu chtěla vidět, jak to v AMPI funguje, takže jsem se prostě rozhodla udělat vše proto, abych se stala jejich součástí a naučila se co nejvíc.
V Praze žiješ už několik měsíců… Jak se ti daří v rámci dobrovolničení vyvažovat pracovní a soukromý život? A jaké pro tebe naše hlavní město vlastně je?
Bylo to pro mě obrovské překvapení, popravdě jsem nečekala, že se mi v Praze bude tak líbit. Než jsem sem přijela, neměla jsem vůbec ráda velká města, ale Praha je úžasná a teď přemýšlím, že bych tu v budoucnu možná i ráda zůstala.
Osobně si myslím, že nemám uplně nejlepší osobní time management a sem tam tak překračuju svoje hranice, specielně když dělám něco, co mě baví. S tím mi ale taktéž pomohli moji kolegové, protože jsou opravdu chápaví, takže celkově se mi tu asi teď vcelku daří nacházet optimální rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem.
Co se týče nyní, vypadáš opravdu spokojeně! 🙂
To taky jsem!
V současnosti žiješ a pracuješ na Komunitní zahradě Kuchyňka. Co máš na tom místě nejraději a co bys třeba ráda změnila?
Budu se opakovat, ale Kuchyňku jsem si zamilovala – myslím, že je naprosto úžasné žít obklopena přírodou v samé blízkosti centra Prahy. A výhled odtud je doslova dechberoucí. Připadne mi skvělé, že tam vlastně bydlím a nemusím tak chodit na žádnou turistickou rozhlednu nebo tak něco. Pro mě osobně je opravdu důležité být v blízkosti přírody, takže se mi na Kuchyňce právě líbí to propojení města a zahrady. Myslím, že by bylo ideální takto žít až do konce života.
Před chvílí jsi zmínila, že máš se svými kolegy velmi dobré vztahy (Což mohu potvrdit, protože o tobě od nich slyším jen a jen to nejlepší 🙂 ). V AMPI se pak podílíš na nejrůznějších pracích, baví tě tahle diverzita? A co tvůj proces učení?
Je to tak, v kolektivu jsem naprosto spokojená, protože na Kuchyňce to opravdu funguje jako komunita (jak v lesní školce, tak na zahradě). Setkávám se s úžasnými lidmi, od kterých se mohu hodně naučit a naslouchám jim, díky čemuž se každý den posouvám zase o kousek dál. Hodně mi taktéž dává pozorování metody a technik, které kolegové používají jak při výuce dětí, tak při zemědělských pracích – spousta praktik pro mě byla úplně nových.
Jaká byla nejzábavnější/nejbláznivější/nejnebezpečnější příhoda na tvém ESC dobrodružství v Česku?
Prozradím vám příběh, kdy jsem zjistila, že jsem vlastně alergická na včelí bodnutí.
V létě jsem se starala o úly na zahradě – musela jsem včely krmit několikrát týdně, s čímž nemám žádný problém, protože je to fakt super věc, kterou jsem tu poprvé mohla zažít naživo a naučit se ji!
Včelí žihadlo jsem dostala samozřejmě už dřív, dokonce i tady v Čechách, takže jsem tomu nevěnovala velkou pozornost. Když mě ale bodla místní včela asi počtvrtvé, začala jsem pociťovat alergickou reakci. Naštěstí nebyla nijak závažná, ale vyžadovala lékařskou péči, což člověka dokáže vystrašit, když zrovna v tu chvílí pracuje sám na zahradě v cizí zemi. Upřímně řečeno to ale nakonec bylo dobrodružství a vůbec velké překvapení, když jsem takhle zjistila, že jsem alergik… Každopádně včely jsem krmila moc ráda dál, jen jsem u sebe začala nosit prášky na reakci a k úlům chodila oblečená jako Eskymák – neměla jsem na sobě místo, které by nebylo zakryté alespoň dvěma vrstvami, což zvlášť v létě při vrcholných 40 stupních budilo úsměvy u všech návštěvníků Kuchyňky 🙂
Skvělé, že jsi to zakončila poznámkou, že to bylo vtipné 🙂 A já ještě prozradím, že v současnosti je Dóra nadšenou včelařkou!
Prožila jsi po příjezdu do Česka kulturní šok? Je něco, co ti na Češích přide opravdu zvláštní oproti Maďarům či Rumunům?
Samozřejmě, že je kultura trošku jiná, ale neřekla bych, že by mi něco připadlo opravdu zvláštní. Jediné, co mě teď napadá, je spíš milé nedorozumění s kmínem ve vašem chlebu než kulturní šok. U nás ho samozřejmě také dáváme do polévek či omáček, ale chuť kmínu v klasickém pečivu mě vážně překvapila.
Takže kromě kmínu máš pocit, že jsi do Česka dobře zapadla? 🙂
Ano!
Cestuješ v průběhu tvého dobrovolnictví či spíš využíváš možnosti Prahy a její polohy v centru Evropy jako místo setkání pro tvé přátele a blízké?
Všichni moji kamarádi i rodina mě chtěli už od začátku navštívit právě v Praze, když už tu žiju, za což jsem byla moc ráda. Sem tam mě napadlo, že bych v budoucnu ráda poznala další místa v Česku, ale abych pravdu řekla, za těch pár měsíců jsem moc nepocítila potřebu opouštět Prahu, která je tak velkým a překrásným městěm, kde se stále něco děje.
Do zahraničí jsem cestovala jen, když to bylo nutné. Když už jsem přijela na půl roku na Evropský projekt do Prahy, chci místa i příležitosti využít na maximum.
Vím ale o jiných dobrovolnících, kteří v průběhu mobility vyjížděli i dále do zahraničí, takže ta možnost tu určitě je. Jen já osobně se ji rozhodla nevyužít.
V létě jsme společně vedli jeden z táborů AMPI a já si nemohl nevšimnout, s jakou lehkostí komunikuješ s dětmi, ač každý mluvíte jiným jazykem. Přiblížila bys prosím, jak se třeba dorozumíváš i s těmi úplně nejmenšími v lesní školce, kde pracuješ?
Abych pravdu řekla, já se snažím interagovat s nimi a oni zase se mnou, což vytváří především příjemnou atmosféru spolupráce, ve které překonáváme jazykové bariéry. A právě využívání jiných komunikačních metod než verbálních, snaha najít cestu, jak se správně vyjádřit a být pochopen, je extrémně užitečné nejen pro děti a jejich budoucnost, ale také pro mě.
Připadne mi zajímavé, jaké slovíčka a výrazy v češtině mi zůstavají zaryté v paměti po všech společných hrách a aktivitách, které s dětmi denodenně prožívám. Z písniček vím, co je “pampeliška” a nikdy nezapomenu slovo “brambory”, což je oblíbená příloha našich dětí. A od kolegyň průvodkyň jsem se ještě hned na začátku naučila slovo “Kluci”, které mi pak rozhodně pomáhalo k upoutání jejich pozornosti. Vlastně se mi takovéto učení líbí, protože ke každému slovu a výrazu mám svůj příběh a tak si ho nejlépe zapamatuji.
Co bys doporučila budoucím dobrovolníkům?
Doporučila bych jim, aby především zůstávali otevření všemu, co přichází, vůči lidem i novému prostředí, protože v budoucnu se jim to vše vrátí. Být takovou houbou nasávající všechny poznatky a zároveň se snažit být přítomný, což je pro mě osobně právě způsob, jak prožívat naplno a taktéž navazovat hlubší mezilidské vztahy.
Jaké jsou tvé další plány po skončení ESC?
Na cestování za dobrovolnictvím i prací v zahraničí je úžasné, že se nám svět začne stále více otevírat – člověku se tak naskytne mnoho nových a neočekáváných příležitostí, ze kterých si může vybírat. A právě proto jsem se rozhodla pokračovat v dalších krátkodobých projektech souvisejících s mým vystudovaným oborem (Environmental Engeneering). Ráda bych dál zkoumala, jak funguje ochrana životního prostředí v jiných zemích. A třeba se podívám i na jiný kontinent.
Děkuju moc za rozhovor a přeju ti po zbytek pobytu i na dalších cestách jen a jen to dobré!
Za AMPI se vyptával koordinátor dobrovolníků Honza Tomešek.
Projekt Urban farming and eudcation challenges v jehož rámci dobrovolnictví probíhá je financován Evropským sborem solidarity Evropské unie.
